Po dešti nebo zalévání se na povrchu půdy vytvoří hustá krusta a zdá se, že jedinou cestou ven je vzít motyku a uvolnit ji. Většina dačických pěstitelů to dělá právě tak. Agronomové však varují: časté a hluboké kypření půdě spíše škodí než prospívá.
Půda není jen „zemina“, ale složitý ekosystém, kde kořeny, houbové hyfy a žížaly vytvářejí přirozeně porézní strukturu. Když do tohoto systému zasáhnete rýčem nebo motykou, zničíte průchody, které umožňují přístup vzduchu a vody. Výsledkem je, že půda ztrácí svou přirozenou kyprost, rozpadá se na prach a po dalším dešti ještě rychleji krustuje.
Je to začarovaný kruh: čím více kypříte, tím častěji to budete dělat.
„Šustění“ půdy má ještě jednu nevýhodu: na povrch se dostanou semena plevelů, která předtím spala. Jakmile se dostanou do příznivých podmínek, začnou aktivně klíčit.
Místo kypření je pro dachaře lepší zvládnout jiný, mnohem užitečnější postup – mulčování. Pokrytí půdy organickým materiálem (posečená tráva, sláma, opad listí) zabraňuje tvorbě krust, uchovává vlhkost a potlačuje růst plevelů. Pokud se krusta již objevila, lze ji jemně rozbít lehkými hráběmi nebo plochými hráběmi, aniž by se kopalo hlouběji než 2-3 cm.
Hlavní tajemství úrodné půdy nespočívá v nekonečném kypření, ale v zachování přirozených procesů. Červi, houby a kořeny rostlin si s tímto úkolem poradí lépe než jakýkoli rýč. Úkolem člověka není zasahovat, ale jen trochu pomáhat, říkají agronomové.
